Minulý rok jsem na Vánoce koupil na doporučení a s velkým očekáváním deskovou hru jménem Třináctá komnata.

Hra nám za uplynulý rok přinesla s dětmi spoustu úžasných chvil, radosti, a výrazně předčila očekávání.

Obvykle sám tahle doporučení nedávám, ale tady udělám výjimku, protože právě díky této hře jsme otevřeli s dětmi nejeden palčivý rodinný problém, který by mi jinak zůstal skrytý, a rozhodně to stálo za to.

Cílem hry je vytvořit bezpečný prostor, ve kterém účastníci sdílí něco o sobě, aniž by se u toho museli bát, že jejich odpovědi bude někdo hodnotit nebo komentovat - to je ostatně jedno ze základních pravidel hry.

Hra je jak pro dospělé, tak pro děti, a nabízí prostor k tomu zažít chvíle, ve kterých se přibližujeme jeden ke druhému, začínáme se chápat, a navzájem respektovat.

Skutečným výhercem je ten, kdo objeví Třináctou komnatu v sobě, a začne ji otevírat. Připustí svoje stinné stránky, odpustí nepřátelům, i sobě, přijme svoje potřeby, i zranění.

Chvíli trvalo, než děti pochopily princip. Jakoby se zpočátku bály odpovídat, že řeknou něco "špatně", nebo se jim bude někdo smát. To se ale podařilo relativně rychle vlastním vzorem odbourat.

Hra se hraje s figurkami podobným způsobem, jako člověče nezlob se. Každé pole má nějakou barvu a číslo, a je k němu přiřazena nějaká osobní otázka, kterou hráč zodpovídá.

Mezi otázkami najdete mimo jiné třeba:

- Co pro tebe znamená být v bezpečí?

- Jakou životní touhu sis dosud nesplnil?

- Kdy se zlobíš, a na koho nejčastěji?

- Jaká práce tě baví?

- Co si myslíš o stáří?

- Co máš na sobě rád?

- Co chceš, aby tu po tobě zůstalo?

- Co tě dokáže naštvat?

a mnohé další otázky, které nutí k zamyšlení.

Děti mají nejraději otázku: "Cítíš se dnes víc jako ruka nebo jako noha, a proč?"

Díky, Eva Velechovská, za tuhle úžasnou hru, díky které jsme si s dětmi zase o kousek blíž.

Všem přeji přijemné prožití adventního času, a krásných okamžiků s těmi nejbližšími.

Úžasná to desková hra k otevírání třináctých komnat těch, co mají tu sílu do toho jít. Poslední dobou hrajeme s dětmi docela často. Jsem moc rád, že je to baví, a jak se u toho otevírají. Jakoby tím náš vztah získával úplně nový rozměr, protože otázky z této hry u nás běžně nepadají.
Teď zrovna hrajeme na dovolené. Ríša háže kostkou, padá čtyřka. Posouvá se na oranžové políčko číslo 1, ke kterému dostává přidruženou otázku: "Kdy se zlobíš, a na koho nejčastěji?" 
Ríša(7): Zlobím se, když dostanu od mámy vařekou. 
Těžce polykám. Podle pravidel bych neměl odpověď v rámci bezpečného prostoru nijak hodnotit. Natahuju ruce proti Ríšovi, a ten se mi vrhá kolem krku. Cítím, jak mu tluče srdce. Asi nebylo pro něj úplně jednoduché to vypustit (jsme rozvedení). Hladím ho po zádech. A cítím tu sílu okamžiku, a tu důvěru, kterou do mě touto odpovědí vkládá. Tímto pro mě dnešní hra končí. 
Já: Řiši, chceš o tom mluvit?
Ríša: Jo, můžeme. 
Já: Bolí to tou vařekou hodně? 
Ríša: Jo, strašně moc, je taková velikánská. 
Já: A za cos třeba dostal? 
Ríša: Vlastně ani nevím. Jen jsem nechtěl vlézt do vany. 
Ríša mě objímá a tiskne. Hladím ho po zádech a hlavě, a jen opakuju: "Říši, to není tvoje chyba". Ríša začíná brečet. Já se přidávám. 
Já po chvíli: Říši, potřebuješ s tím nějak pomoct? Mám mámě něco říct?
Ríša: Ne, tati, já to zvládnu. 
Já: tak dobře Říši. Nebudu o tom mámě říkat. Kdyby sis to rozmyslet, řekneš mně to? 
Ríša: Jo. 
Eva Velechovská, děkuji Vám za tuhle úžasnou hru. Tuším, že nás s ní čeká ještě hodně silných okamžiků.
Vladimír Kamba